Systém, struktury, perioda scházení se apod., je v každém společenství jiná. A jaká je funkční tady, nemusí být funkční tam. Každé společenství je jedinečné a originální. Proto jsou všichni rádi, když se vše po dlouhých měsících, či spíš letech vyladí a věci fungují, každý ví, co má dělat, není třeba se tak často scházet apod. To ale není cesta, kterou by se společenství mělo vydat. Protože pak přichází zaběhlé koleje, každý ví, co má dělat a dělá to dobře a stále stejně. Vztahy chřadnou, komunikace klesá… Pojďme se tomu na základě svědectví pražského společenství Úterky u Terky při kostele sv. Terezičky postavit.
Věci fungovaly, běžely. Ty nové a neočekávané řešil líder maximálně s jedním nejbližším spolupracovníkem, nebylo třeba to zbytečně řešit se všemi a čekat do porady. Tak věci vyřešil a rozhodl sám. Čím méně lidí do toho mluví, tím je méně starostí a problémů.
…je to ale takhle správně?
Co může hrozit?
Stereotyp a pocit, že takhle to je správně a není nejmenší chuť to nějak měnit. Nedokázali jsme ocenit práci mladších členů týmu (vytvářel obsah nástěnky a nedovolili jsme mu růst v jeho službě), nevzájem jsme se neformovali, líder se nestaral o to, zda lidé v týmu mají kde čerpat, vytrácí se potřeba modlitby, lidí se navzájem neznají, neví o svých problémech. Lidský rozměr chybí.
Je třeba se lidem věnovat a vést svobodné lidi. Dejte jim důvěru a nechte je dělat těžké věci. Podpořte je, když klesnou a podepřete, když kulhají.
Na poradách, kde jsme se díky velkému množství bodů moc nezastavovali a už vůbec nebyl čas na modlitbu či osobní povídání, jsme byli jen kolegy. To se nemá stávat. Začaly vznikat křivdy a nedorozumění. Máme být přátelé. Boží děti. Máme žít a sloužit ve svobodě Božích dětí.
Museli jsme to začít řešit. Hospodin byl s námi.
Celé to vyústilo v odchod dvou členů týmu. Škoda. Možná to tak nemuselo skončit. Díky odchodu jsme ale dostali impuls. Problém jsme pojmenovali a udělali kroky k tomu, aby se tak dál nedělo.
Porady začaly být pravidelnou součástí našich životů a naší služby. Byly krátké, ale časté. Scházeli jsme se dvakrát do měsíce. Měli jsme dva typy setkání.
- Poradní – společná modlitba a řešení aktuálních věcí ve společenství, prostor pro diskuzi. Zazněly věci, které třeba leader řešil a ostatní o nich nevěděli.
- Budovatelské – tvořili jsme vztahy. Scházeli jsme se nad kofolou, pivem či utopencem a tvořili vztahy. Na začátku jsme vždy udělali kolečko, aby se každý dostal ke slovu. Říkali jsme tomu kytičky a kameny. Každý řekl jednu nebo víc věcí, které ho za poslední dobu tížily. To byly kamínky. A naopak také řekl, z čeho se raduje. To byly kytičky. Začali jsme se sebe víc všímat, navzájem jsme si pomáhali nést břemena druhých.
Výsledkem bylo, že jsme nebyly jen tým, ale i přátelé!
Michael Koch
